Soutěž 3D tisku v Liberci 2026

Již po páté se studenti naší školy zúčastnili soutěže o nejlepší výukový model zhotovený pomocí   3D tisku, která je pořádána Technickou univerzitou v Liberci.

7 minut ke čtení vloženo před právě teď

---

Soutěž o nejlepší výukový model vytisknutý na 3D tiskárně se konala v červnu. Z našeho gymnázia se do soutěže původně přihlásily tři týmy, ale do finále postoupil pouze dva z nich. Konkrétně se jednalo to tým Zkušené harcovnice, který tvořily Klára Kasalová, Zuzana Palánová a Viktorie Urbánková, se svým modelem Grafomat. Druhým týmem byli Planetáři ve složení Matěj Kopeček, Adam Kučera a Jakub Bezchleba s modelem sluneční soustavy s názvem A přece se točí! Skupinu jako již tradičně vedl zkušený dobyvatel Liberce Jakub Nemčik.

Oba týmy vyrazily po osmé hodině ranní z vlakového nádraží v Dačicích. Jeden z Planetářů měl, poměrně velký model (plocha podstavy činí bezmála 1 m2), převážet pomocí kárky, kterou ovšem dle svého uvážení nevzal, což způsobilo mírné komplikace s transportem modelu. Oproti tomu Harcovnicím stačila na přepravu modelu pouze igelitová taška z oděvnického obchodu pojmenovaného po americké metropoli. Výprava ovšem nebyla v počáteční fázi cesty kompletní. Chyběl velitel Planetářů, který si musel vyřídit jisté záležitosti, týkající se českých raketových aktivit v pražském planetáriu. Většina skupiny tak pokračovala vlakem do Jihlavy a poté přestoupila na autobus do hlavního města. Poté se členové výpravy za pomoci podzemní dráhy i s modely přemístili na východní okraj města, kde se posilnili tradiční italskou pochutinou kruhového tvaru a odkud pokračovali autobusem do Liberce. Jelikož byly modely stěhovány za pomoci pražské veřejné hromadné dopravy, vzbudil jejich výskyt ve vagonech podzemního vlaku řadu dojmů mezi cestujícími. Já toto však nevnímám jako něco, co by mělo občany hlavního města pohoršovat. Ve stejný den jsem na téže lince viděl cestující stěhující nábytek, skútr a štafle.

Po příjezdu do jizerského centra pod Ještědem se skupina vypravila na ubytování do hotelu v areálu bývalé fabriky, který se nachází nedaleko kolejí Technické univerzity. Po ubytování se mladí technici v čele s vůdcem skupiny Jakubem Nemčikem, ostříleným to fyzikem a popularizátorem techniky na naší škole, vydali do ZOO, která je vyhlášená chovem asijské kočkovité šelmy v nestandardním zabarvení. Po obdivování odchycené fauny v zajetí se skupina setkala s posledním článkem zájezdu. Od ZOO jsme se pak už společně přepravili za pomoci elektrického kolejového vozila k obchodnímu centru Forum. Zde jsme povečeřeli. Dámy daly přednost americké franšíze a hranolkům, pánové zase zvolili asijskou klasiku. Při objednávce jednoho z nadšenců asijské kuchyně se polemizovalo, zda znají ve východní Asii kopr, jelikož by to mohla býti ta tajemná chuť po které nese pokrm svůj název (kuře tajemné chuti) a jelikož onen objednávající kopr nemůže ani cítit, natož pozřít. Mýtus byl vyvrácen a žádného kopru, odporné to byliny, nebylo v pokrmu nalezeno. Po večeři jsme si ještě nakoupili na snídani a přesunuli se na ubytování.

Na ubytování jsme se dali do finálních dokončovacích prací na našich modelech. Dolaďovali jsme své prezentace k dokonalosti, řešili své vystupování, cílovou skupinu a doopravovali drobné technické nepřesnosti. Planetáři si během těchto prací velmi oblíbili jednu z písní známého ostravského hudebníka Až to se mnú sekne, jelikož je mnohdy během tvorby modelu trápila bezútěšná beznaděj. Za přidanou hodnotu této práce lze považovat seznámení se studenty aralského původu, kteří pánskému týmu výrazně zpříjemnili jejich práci. Po dokončení všech nutných prací jsme pozdě večer ulehli ku spánku, někteří až okolo jedné hodiny ranní.

Ráno jsme pak plni odhodlání vyrazili již k pátému pokusu o dobytí Liberce. Kolem půl osmé ráno jsme dorazili na univerzitu a naaranžovali model. V prostředí liberecké univerzity jsou dačické týmy, zásluhou první dobyvatelské dvojice, nechvalně proslulé enormní konzumací kávových nápojů, a jelikož jsme si nemohli tuto těžce vybojovanou nálepku nechat jen tak sebrat, tak jsme se ihned šli posilnit do univerzitní kantýny. Poté následovalo losování pořadových čísel. Harcovnice si vytáhly číslo 3 a Planetáři dostali za 5. V překladu to znamenalo že oba dačické týmy vystoupí v první půli prezentačního programu. Během první poloviny jsme nabyli dojmu, že postup alespoň jednoho z týmů do superfinále je velmi blízko. Ovšem pak přišel coffee break a po něm druhý set prezentací. Tam se naše naděje pomalu vytrácely. Začali jsme si dělat v hlavě možné scénáře, kdo by mohl postoupit mezi nejlepší tři. Někteří kypěli optimismem, jiní byli skeptičtější, ale pořád tu byla možná vidina obratu při poobědové prezentaci modelů přímo na jevišti. V této fázi se týmy postaví za své modely a porotci a zástupci týmů chodí od jednoho ke druhému a doptávají se, zkouší si modely a udělují rady pro možné inovace. Naše strategie byla taková, že v ideálním případě postoupí Planetáři do superfinále a Harcovnice vyhrají cenu PRUSA. Ovšem po prezentacích, když došlo na vyhlášení postupující trojky jsme zůstali stát jako opaření. Ani jeden z našich týmů se do superfinále neprobojoval. Po třetí v řadě jsme tak utrpěli porážku. A nutno zmínit že dva ze tří vítězných modelů, byly v rozporu s jakýmsi kodexem výhry. Jeden z nich podle nás nesplňoval týmovost a ten druhý zase využití ve výuce i přes svou technickou propracovanost. Po ohlášení těchto špatných zpráv nastala volba pořadí. Jelikož jsme čestní a chceme, aby vyhrál opravdu nejlepší výukový model, tak oba naše týmy hlasovali pro model kuličkového počítače. I přes naši snahu však nakonec vyhrálo elektromechanické počítadlo, které bylo, alespoň mi se tak domníváme, použitelné pouze ve výuce tělesné výchovy, což nesplňuje edukační potenciál soutěže. Na druhém děleném místě se pak umístila hlava rotoru helikoptéry a kuličkový počítač. Pak už přišlo vyhlášení ceny PRUSA. Tu, zaplať pánbůh za ty dary, vyhrály naše Zkušené harcovnice. Jedná se o novou 3D tiskárnu PRUSA CoreOne+. Samozřejmě mě jako zástupce týmu Planetáři mrzelo, že tuto cenu nezískal náš model, ale dámský tým byl bezpochyby vhodnějším kandidátem, a navíc je výhra už jen to, že alespoň jednu z cen si odnesla naše škola. Harcovnicím tedy gratulujeme a věříme, že se jim povede dobře v dalších ročnících a přinesou škole další úspěchy na poli techniky a 3D tisku.

Po soutěži jsme rozebrali model sluneční soustavy, uložili Grafomat do tašky a vydali se na cestu zpět do Prahy. V Praze jsme se jako již tradičně ubytovali v Hostel Plus Prague, kde si dovolím opět poznamenat, že bychom zde mohli mít, vzhledem k frekventovanosti našich pobytů, permanentní vstupné, extra pokoj a věrnostní kartičku. Den jsme završili procházkou městem, večeří v řetězci s bagetami a tradičním zákuskem maďarského původu poblíž staroměstského orloje (poznámka autora: zákuskem není myšlen langoš).

V úterý ráno jsme pak vyrazili navštívit muzeum ozbrojených složek, tedy policie České republiky. Padl zde vtipný fakt, že by bylo nanejvýše trapné, kdyby nám tam byly modely odcizeny. Nastala tím otázka, že pokud krade občan, zodpovídá se za své činy policii. Ale pokud by kradla policie, komu by se měla zodpovídat? Zvítězil názor, že pokud by policie kradla, měla by se zodpovídat zlodějům. Po návštěvě muzea jsme odjeli na ústřední autobusová nádraží. Poté jsme nastoupili do autobusu, který nás odvezl i s neodcizenými modely (trapné situaci nebylo naštěstí přáno její zrealizování) do Jihlavy. Tam jsme si nechali rozvozem dovézt něco k snědku. Ovšem ani toto zdánlivě jednoduché zadání se neobešlo bez komplikací ze strany doručovatele. Nakonec jsme nasedli do vlaku a po třech dnech jsme okolo 16. hodiny dorazili zpět do Dačic.

Doufáme, že se Vám naše reportáž o této strastiplné cestě mladých techniků líbila a my pevně věříme, že Vás budeme moci opět brzy informovat o dalším úspěchu z technicko-přírodovědného odvětví.

Váš reportér z oblasti vědy a techniky

Matěj Kopeček, student septimy