I cesta může být cíl
Eiffelovka za svítání, bílé útesy Beachy Head, kamenný kruh Stonehenge či římské lázně v Bathu. To vše a mnohem víc viděli maturanti GD na své týdenní cestě po Francii a Anglii, během níž se anglické počasí chovalo tak, jak byste čekali – nečekaně.
4 minuty ke čtení vloženo před 2 roky
Když jsme první zářijovou sobotu odjížděli z Dačic, svítilo slunce a bylo teplo. Když jsme v neděli brázdili ulice Paříže, slunce pálilo a teploměry ukazovaly 31 stupňů. Při dvacetikilometrové procházce Latinskou čtvrtí, přes Louvre a podél Seiny ke katedrále Notre Dame až na Montmartre jsme se docela zapotili, ale stálo to za to. V pondělí v Anglii už takové horko nebylo, přesto nám ostrovní země ukázala svou vstřícnou tvář a sluneční paprsky nás provázely po celý den – na procházce po křídových útesech Beachy Head na jižním pobřeží s výhledem na Lamanšský průliv i odpoledne v Brightonu, kde někteří dokonce smočili nohy v oceánu, hned vedle slavného mola Brighton Pier. A protože anglické počasí je nepředvídatelné, ještě ten samý den navečer, kdy si nás hostitelské rodiny v Andoveru odvážely do svých domovů, lilo jako z konve.
Jsou místa, která mají potenciál proměňovat počasí. Jedním z nich jsou Štěměchy na Třebíčsku. Jedete do Třebíče a je pošmourno, mlha, poprchává, přejedete přes Štěměchy, a ejhle, modrá obloha. Nebo takový Kunžak. Zatímco v Hradci svítí sluníčko, sotva vyjedete z Kunžaku, nebe se zatáhne do ocelově šedé a je po výhledech. Podobným místem je i Salisburská pláň, na které už pět tisíc let stojí kruh menhirů zvaný Stonehenge. Nedostanete se až k němu. Pouze z uctivé vzdálenosti můžete sledovat uctivé parametry a rozmístění jednotlivých kamenů, jež snad mělo astronomické účely. Při letním slunovratu procházejí paprsky vycházejícího slunce přes patní kamen (heel stone) přímo prostředkem stavby, při zimním slunovratu se děje totéž, jen při slunce západu. Každopádně bylo zataženo a mrholilo, což se nezměnilo ani po příjezdu do přístavního města Portsmouth. Zde jsme kromě vyhlídky ze Spinnaker Tower absolvovali také prohlídku válečné lodi Victory, na níž admirál Nelson zvítězil nad Napoleonem v bitvě u Trafalgaru v roce 1805.
Následující den už ale Salisburská pláň dostála své pověsti a počasí změnila v náš prospěch. Procházka městem Salisbury podél řeky Avon se odehrávala v kulisách polojasného nebe. Zavedla nás mimo jiné do gotické katedrály, jež je místem, kde můžete spatřit nejen nejstarší dochované hodiny ve Velké Británii, ale také jeden ze čtyř původních zápisů Magny Charty, Velké listiny práv a svobod, vydané roku 1215 za vlády panovníka Jana Bezzemka. V nedalekém městě Bath jsme zase mohli obdivovat lázně napájené geotermálními prameny a postavené v době vlády Římanů krátce po jejich invazi do Británie v roce 43.
Ve čtvrtek ráno jsme se rozloučili s "našimi rodinami" a vyrazili do Londýna. Nebe hrozilo deštěm. Podobně jako Paříž také Londýn jsme prochodili křížem krážem. Po břehu Temže okolo London Eye, přes Covent Garden až k China Town v Soho. To už britská média hlásila, že Alžběta II. je na svém skotském zámku pod lékařským dohledem. Pršelo, když jsme procházeli čtvrtí Westminster a kolem Buckinghamského paláce, kde byly vyřádkované televizní štáby informující o zdravotním stavu panovnice. Přinášely zprávy o tom, že za ní do Balmoralu přijela rodina. A čekaly. Stáli jsme u Westminster Abbey, když konečně pršet přestalo a nad Londýnem se vyklenula duha. A pluli jsme lodí po řece Temži do Greenwiche, když posádka stáhla britskou vlajku, a my se dozvěděli o smrti královny. "Konec jedné éry." Konec naší cesty. Nazítří už nás čekal jen návrat domů. Napínavý, ale šťastný.
Zapsala Petra Mašátová, účastnice zájezdu
