Fyzikální nadšenci opět v Praze

Již potřetí se fyzikální nadšenci naší školy zúčastnili akce DSEF (Den s experimentální fyzikou). Bližší seznámení s šestatřicetihodinovou akcí vás čeká níže.

8 minut ke čtení vloženo před 6 měsíci

---

Tak jako předchozí ročníky, tak i letos se akce konala v pondělí. Ranní přejezd na místo činu byl nereálný, proto jsme opět vyrazili již v neděli. Naší první zastávkou Vás provede Jakub Mareček.

Jednou z částí exkurze byla nedělní návštěva relativně nedávno zrekonstruovaného Národního muzea. Hned po vstupu nás přivítal překrásný sál Panteon s centrálním schodištěm, po kterém jsme se vydali směrem k hlavní prohlídce. Prohlídka byla zaměřena především na pravěk, nerostné bohatství České republiky, světovou faunu a flóru i dějiny českých zemí. Nechyběla pravá Věstonická Venuše ani sbírka minerálů, jedna z nejstarších sbírek Národního muzea. 
Osobně jsem Národní muzeum navštívil poprvé, a jelikož mě velmi nadchlo, tak to rozhodně nebylo naposled.

Z muzea jsme přejeli na ubytování, kde jsme odložili zátěž a zamířili zpátky do centra na již tradiční večeři do asijské restaurace. S našim dalším postupem Vás seznámí Honza Utíkal.

Po večeři v čínské restauraci jsme se vydali na tradiční noční obchůzku Prahy. Nejdříve jsme si prošli Václavské náměstí, následně jsme se vydali na Staroměstské náměstí. Před návratem do hotelu jsme se rozhodli, že se podíváme na vyhlídku u metronomu. Cestou k metronomu jsme se zastavili na večerní trdelník. Jelikož byla jasná obloha, mohli jsme z vyhlídky vidět Prahu v celé její noční kráse. Při zpáteční cestě do hotelu jsme ještě zahlédli Národní zemědělské a Národní technické muzeum, a jelikož někteří byli znovu hladoví, zastavili jsme se v mekáči.

S plnými bříšky jsme na hostelu zahráli prší a po drobném vytrávení zalehli.
Ráno jsme snídani trochu hledali. Ale netrvalo dlouho a už jsme se ládovali, protože jsme věděli, že nás čeká náročný den. Jeho první část popíše opět Honza.

Po dlouhé noci jsme se přesunuli na Matematicko-fyzikální fakultu Karlovy Univerzity, dostali bagetu a propagační materiál a vyslechli si přednášku o vulkanické činnosti na Marsu. V této přednášce jsme se dozvěděli o největší sopce v naší Sluneční soustavě – Olympus Mons, která ční přibližně 22 km „v nadmořské výšce“ a základna kuželovité sopky je zhruba 600 km v průměru. Olympus Mons je součástí obrovské vulkanické oblasti Tharsis, kde se vyskytují i další obrovské sopky jako je Acraeus Mons, Pavonis Mons a Arsia Mons. Sopky na Marsu jsou vysoké kvůli několika faktorům – na Marsu je slabší gravitace; povrch Marsu „nepluje“ na litosférických deskách, takže se sopka nevzdaluje od magmatického krbu; také je na Marsu mnohem řidší atmosféra a láva tuhne pomaleji. Sopky na Marsu jsou momentálně neaktivní, ale předpokládá se, že by ještě mohli soptit. Ke konci byla ještě rychlá zmínka o dalších sopkách v naší Sluneční soustavě – např. na Jupiterově měsíci Io a Saturnově měsíci Enceladus.

Následně jsme se rozutekli na přednášky podle svých vlastních zájmů.
A protože jich bylo mnoho,v malém počtu našich studentů (čtyři borci) se nedozvíme o každé z nich. Každopádně Jakub Janík na jedné z nich byl a jeho pohled Vás teď čeká:

V přednášce jsme byli seznámeni s měřením deformace. Předvedli nám tam, jak se deformuje slitina hořčíku. Bylo to zajímavé, avšak hlavní náplní práce přednášejících je měřit deformace za podmínek výrazně náročnějších, převážně to bývají extrémně vysoké nebo nízké teploty. Tyto deformace jsou měřeny zvukem, ve kterém jsou schopni rozeznat tři stádia: pružné, nepružné/nevratné a selhání. V závěru přednášky mě překvapil experimentální projekt zahrnující fixační nástroje používané ke srůstání kostí po jejich fraktuře, jež jsou rozpustné v lidském organismu. Velice poutavá, vtipná a poučná přednáška, nelituji její návštěvy.

I Matěj Kopeček (stálice návštěv DSEF) si vybral zajímavou přednášku a také se rozhodl napsat pár řádků o posledním programu DSEF.

Třetí v pořadí byla exkurze do seismografické laboratoře. Dozvěděli jsme se o tom, jak vypadá práce seismologa a jak vypadá terénní stanice seismografu. Mohli jsme vidět průběh měření a záznam aktuálních záchvěvů země v okolí 2 km, od místa laboratoře. Byly nám ukázány záznamy i fotky z měření v řeckých výzkumných stanicích i varovné signály ze zemětřesení na Sumatře a v Aténách. Dále nám bylo vysvětleno z čeho se seismograf skládá a jak funguje. I to, jak se přepravuje a zapojuje do celé měřicí soustavy. V závěru exkurze nás pán doktor vzal do podzemního stanoviště, kde byl seismograf uložen. Mohli jsme zde vidět jak staré měřicí přístroje, tak i nový typ digitálního seismografu, který se používá dnes. Na záznamech nám pak pan doktor ukázal, jak vypadá průjezd metra v nedalekých tunelech mezi stanicemi I. P.  Pavlova a Vyšehrad. Bylo velmi zajímavé se dozvědět, že i díky této metodě se dají zjistit závady na jednotlivých nápravách vagónů metra. Po této přednášce jsme se odebrali ven na poslední společnou exkurzi v žižkovsko-karlínském tunelu.

Poslední společnou exkurzí byla návštěva mikrotronového urychlovače částic v komplexu krytů civilní obrany pod vítkovským návrším. Z pěšího tunelu, kam jsme se dostali od MFF UK na Karlově metrem a autobusem, jsme prolezli nenápadnými dveřmi do úzkého krytu. V krytu se nacházela kovoobráběcí dílna, kancelář a samotná komora urychlovače, který od zbytku komplexu dělila dvě olověná křídla dveří, z nichž každé vážilo 3 tuny. Magnetronový urychlovač patří pod AV ČR, ale praktika na něm absolvují studenti FJFI ČVUT.  Urychlovač je sovětského typu, má téměř padesát let, ale stále se na něm experimentuje. Způsob nesení částic je podobný jako ten, na kterém fungují mikrovlnné trouby. Částice jsou neseny ze zdroje silného mikrovlnného výboje pomocí mikrovln do kruhové komory urychlovače. Z té je potom částice “vystřelena” přes usměrňovač na ozařovaný vzorek. Stáří urychlovače však způsobuje jeho poruchovost, a proto si musí nejen opravovat, ale i vyrábět díly. Bohužel jde na zařízení poznat, že patří do skupiny socialistického vědeckého rozmachu, aneb v CERNu by jim taková neúdržba, špína, a zanedbání stroje neprošlo. Ale i přes tyto nedostatky stále dochází k novým objevům.

Po skončení poslední přednášky jsme stihli dřívější spoj, takže jsme do Dačic dorazili již ve 20 hodin. Děkuji klukům za vzornou reprezentaci školy. Nakonec ještě nášup formou zhodnocení toho, čím vším jsme se museli projíst od Jakuba Janíka.

Jestli znáte českou náturu, tak víte že na jídle se nešetří a jinak tomu nebylo ani na našem výletě. Nedělní ráno každý z nás započal snídaní a pak rychle šup na vlak. Jeden účastník však nestihl ranní kávičku, tak ji stihl alespoň na dačickém nádraží. Po takových sportovních výkonech, jakým byl přestup v Jihlavě, není divu, že nám vyhládlo, tak jsme navštívili český řetězec s bagetami. Po skončení odpoledního programu: koukání na „šutry, motýly a politiky“ v Národním muzeu, jsme nevynechali dlabanec v asijské restauraci (až poté, co jsme nechali batohy na hostelu). Během toulek večerní Prahou jsme zdolali trdelník, a nakonec jsme se občerstvovali v americké korporátní firmě s rychlým občerstvením, kde si jeden účastník dal zase kafe, tímto nám končí neděle.

Pondělní ráno jsme započali, jak jinak než snídaní a pan učitel ještě ranní kávou. Zatímco jsme my studenti měli program, včetně oběda v podobě obložené bagety z obchodu, pan učitel si dával kávu na svačinku (i svačinku) v obchodním domě na Náměstí Republiky, dále pak i obídek na stejném místě a byl vyrušen v kavárně u své čtvrté kávy nějakými čtyřmi studenty, kterým skončil program. Předčasné ukončení programu nám dalo možnost ještě něco zblajznout na autobusovém nádraží v Praze, včetně kafíčka na cestu. Po příjezdu do Jihlavy se Honza ozval s otázkou, zda si něco nedáme, načež pan učitel v mžiku oka ukázal na tak zvané „haldové okno“, ke kterému, když jsme se konečně dostali, Honza pronesl: „Hmm, já mám jídla ještě dost.“ Tak jsme se na jídlo vybodli. Na vlakovém nádraží nás do svých spárů lákal další automat na kávu i jídlo, ale všichni jsme odolali. Tímto nám končí naše experimenty s velkoměstským konzumním stravováním, závěr si odvoďte sami.

Zapsali Kuba Janík, Kuba Mareček, Kuba Nemčik, Matěj Kopeček a Honza Utíkal, fanoušci fyziky